Vernisáž

S kamarádkami máme takovou zálibu, chodíme moc rády na vernisáže. V Karviné to funguje tak, že vstup je veřejně volný, během úvodu vernisáže je nějaký kulturní program a pak jsou účastníci a účastnice pozvání/pozvány k rautu.
Napíšu to na rovinu, většina osazenstva se okamžitě nažene ke stolům s jídlem aneb nejen stravou ducha člověk živ jest.
Já vernisáže miluju, protože jsem v kulturním prostředí - jsem holka zvědavá a mám vždycky možnost se autora  výstavy zeptat a nechat si povykládat o tvorbě a přiznejme si - ani tím rautem nepohrdnu...
Dneska jsem se s holkama vydala na vernisáž výstavy Hledání okamžiku od pana Jana Kotase ve zdejším kulturáku.

S kamarádkami (Míša a Vladuš) jsem se sešla už po cestě k bodu setkání, volaly na mě přes cestu a pak obě přiběhly.


Ačkoli jsme kdesi na VOŠ analýzu uměleckého díla probírali, ponechám rozbor autorovy tvorby fundovanějším a rozepíšu se o věcech jako je jídlo na vernisáži. :)

Pokud jsem to správně pochopila, pan Kottas vyučuje na zdejší střední škole služeb. Je tedy na snaze, že právě tato instituce zajišťovala pohoštění. Právě takto vypadal stůl, když jsme přišli.


S postupem času začala obsluha přinášet mísy s nádherně nazdobenými jednohubkami a koláčky, které si pochvalovala zejména Vladímira. Já si libovala v jednohubkách, které byly z jakési pěny - hádala bych paštiková. Omlouvám se za rozostřenou fotografii, ale asi si dokážete představit, jaký úspěch obvykle raut mívá...


Mi osobně moc velkou radost udělalo, když na stůl s občerstvením přinesli Pařížské. Sama jsem nebyla schopná zatím v cukrařině dojít tak daleko, abych zvládla pořádně vysušit korpus na toto cukroví (budu vděčná za každou radu) a protože mě Šupolovi naučili toto cukroví milovat, notně jsem se obsloužila. :)


Během večera (celá vernisáž trvala asi tak dvě hodiny) začali nosit i malé větrníčky a další a další jednohubky.


A jak tak nosili a nosili, my si tu a tam něco uždibly. Nabídly jsme si i skleničku vína a koukaly jsme na fotky . Vyhrála u nás ta s chlapečkem v nesnázích.Mi se hodně líbila i fotka s paní, která vypadala i jako Patti Smith. A když jsme tam potkaly pana Dušičku, tak jsem ho poprosila, aby mě s kamarádkami vyfotil a on to udělal.



Výstava byla fajn, ale do návštěvní knihy jsem napsala 70% a přesně tak ji vidím. Co se fotografií týče, víc mě oslovily ty pana Dušičky. A protože jsem dneska psala o Patti Smith, přidám její odrhovačku. Dobré hudby není nikdy dosti :)


A vůbec!?!!! Když tak nad tím přemýšlím. Jak jste na tom vy? Chodíte na výstavy? Chodíte na vernisáže?  Na jaké poslední výstavě jste byli? :)

Komentáře

  1. Pařížský rohlíčky miluju. Já je neumím, ale dělá je manželova teta a mizí jako jedny z prvních cukroví.

    Co se týče kultury, jsem sto let za opicemi. Mně to moc k umění netáhne. Ale teď jsem si vzpomněla, že jsem, jsou to asi dva roky, byla na výstavě historických fotografií města Kroměříže, a zas tak špatné to nebylo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Marti! Založíme klub zbožňovatelek Pařížskéhých rohlíčků! Paní Šupolová je dělá natolik skvělé, že mi k radosti na Vánoce stačilo dostat krabičku Pařížského :)

      Vymazat

Okomentovat

Oblíbené příspěvky