20. 8. 2015

Se sebou v Krkonoších aneb dobrovolná Solitérka II

Jo. Sama jsem vyrazila do Krkonoš. Všechno začalo, když jsem vyhazovala starý kufr. V jedné z kapes byl zmuchlaný seznam věcí, které chci stihnout do 30tky. Jednou z položek byl výšlap na Sněžku. Zastyděla jsem se za sebe a začala plánovat. Divoce plánovat, všechny kolem sebe otravovat se svým záměrem, neunikly ani ty internety. Někomu přišlo šílené, že chci ujít za 2 dny bezmála 40km, jiní nechápali, proč se chci táhnout takovou dálku, když mám za humny Malou Fatru, další nerozuměli, proč mi nestačí Beskydy. Snažila jsem se vysvětlit svůj postoj - něco ve smyslu - že prvně je fajn mít slezený největší kopeček u nás a pak se orientovat na cizinu a že na Fatře jsem už byla. Marně.  Aby toho nebylo málo pořád mi do cesty něco lezlo. Jenže pak přišel týden, kdy jsem konečně mohla vyrazit. Nebylo nad čím váhat. Sedla jsem k netu, popadla telefon a do hodinky bylo všechno zařízené.



Drahá čtenářko, drahý čtenáři,
zde je můj příběh o nejlepším nápadu, který jsem kdy měla - vyrazit si do Krkonoš. 
Středa 12. 8. 2015
Kolem 13. hodiny odpolední už mám skoro dobaleno. Beru keřík Jalapeno papriček a nesu ho k sousedům s prosíkem, jestli by mi papričky hlídali. Sousedka se zkušeně jedné z mých mála přeživších rostlinek ujímá a pokládá ji na čestné místo. Chvilku si povídáme, loučíme se a já jdu domu doladit obsah svého ranečku. 

Kolem 15:00 hážu stařičký ruksak po Elen na záda a odebírám se k místnímu nákupáku pro hotovost, pití a sváču v podobě Lučiny a celozrnné housky. Potkávám spolužačku ze střední, zdravíme se. U cukrářského stánku neodolávám a kupuju si ořechovou sušenku. Slečna se mě ptá, jestli jedu z výletu. Vysvětluju ji, že na Sněžku teprve jedu. Po výšlapech a výletech obvykle takhle čerstvě nevypadám.

Ptá se mě, jestli jedu na perseidy a následně mě o akci poučí. Jo - tak tohle jsi propásla Ruměnko, mohlo to být fajn. I když v noci v lese... no... Každopádně si povídáme ještě asi tak pět minut. 
Na nádraží po povídačce u cukrářského pultu dorážím sprintem, abych zjistila, že se ženu zbytečně - vlak má zpoždění. Akademická čtvrthodinka ČD není, až tak hrozná, protože s paní nějakým způsobem od nákupu jízdenky dostáváme k drbání o chlapech. Lidi ve frontě za mnou začínají projevovat nelibost, proto jdu raději na nástupiště. 

Je hic, velký hic a ještě větší hic. S příchodem na nástupiště můj outdoorvý outfit korunovaný trekingovými holemi, čouhajícími z batohu a tvořícími zvláštní tykadla, probouzí u znuděných pasažérů debatu o horské turistice. Poukouším se o americký úsměv s nedbalou elegancí ala je mi to fuk. 
Přijíždí vlak. Poučená z předchozích cest hledám vagon s elektrickou zásuvkou a wifi připojením. Sedám naproti fešného mladíka. Zapojuju nabíječku, nasazuju sluchátka a oddávám se do virtuální reality. 

Po chvíli mi dochází nervy. Slovenské dráhy by se za tu rychlost měli stydět. Navíc jsem celá rozlámaná a tak se rozhoduju ošéfovat si sezení. 
"Roztáhl byste mi tady nohy, prosím" - obracím se na mládence.
Zděšeně na mě kouká. Stylem: "Co je tohle za úchyla."
Překvapeně koukám: "Co mu připadá divné, na mém výroku."

Blik. Cvak. Příjem. Dochází mi, co jsem řekla. Červenání. Rumělce ve tváři. Sakra. Ještě větší Rumělce. Začínám se smát, až plakat smíchem. Mládenec už evidentně ztratil kategorie, do kterých by mě šlo zařadit. 
"Promiňte, já jsem strašný dement. Chtěla jsem vás poprosit, jestli byste si neposunul nohy, ať se tady naskládáme..."
Jsem vzaná na milost. Usazujeme se a chvilka trapna se rozpíjí do prázdna. Mladík dokonce otrne a usne. 
Vtipně se probudí a vyděsí, když ho průvodčí probudí se žádostí o ukázání jízdenky. 
"Kde to jsme?" Zmateně na něj vybafne. 
"Asi čtvrt hodinky před Hranicemi." Odpovídá průvodčí a odchází. 
"Chcete někde probudit?" snažím se ukázat svojí dobrou stránku.
"Ne, vystupuju v Hranicích, to už nemá cenu usínat."
" Tak jo." odpovídám a věnuju se četbě.

Mladík vystoupí. Je vystřídán slečnou s mazlivým pejskem a tak si pejska hladím a různě drbu.
Cesta ubíhá docela rychle a za chviličku vystupuju v Pardubicích. 
Zmatek ovládl "Perníkovské" všichni zděšeně pobíhají, jako omámené včeličky. Nefungují cedule. Zaměstankyně ČD mi vysvětluje, že mám smůlu. Návazný spoj je pryč.

Je míň vedro. Chlápek se mi snaží prodat plyšové zvířátko na nějakou charitu. Povídám mu nákupu Nového Prostoru a občasným koupením rohlíku bezdomovcům. Viditelně je mu fuk, na co kdo krom jeho plyšové zrůdičky přispívá. Mi je zase fuk, na co vybírá. Vyrovnané vztahy jsou fajn. Lezu dovnitř.

Sedám do motoráčku. Přijíždím do Přelouče. Bratránek mě vyzvedává. Odváží, krmí, ubytovává.
Jeho žena mi připravuje svačinu. Připadám si trochu, jako dement, nicméně o 15 hodin později ji budu z celého srdce vděčná. Pak si ještě chvilku povídáme. Jdeme spát. 



čtvrtek 13. 8. 2015
5:45 vstávám, balím saky paky, myju se, bratránek mě popadá do auta a vyhazuje u vlakáče. Mám čtvrt hoďky. Sháním kafe a snídám. 
Přijíždí autobus. Nastupuju, kupuju lístek směr Hradec Králové. Jedu. Ve volném čase mezi spoji se potuluju po okolí Hradeckého terminálu. 

Těsně před odjezdem mám nutkání sebedokumentace. Prosím slečnu, zrovna otevírající si knihu. Ochotně mě fotí. Dokonce svým mobilem, protože můj fotí už jen rozmazaně /starý krám/.  Povídá taky o tom, že už dva mobily vyprala. Okamžitě se stává mým člověkem. Svěřuju ji svůj malý strach z vyprání telefonu, jak vždycky chodím a sto krát kontroluju, jestli peru jenom prádlo. Padneme si do oka a až k Trutnovu probíráme její blížící se cestu do Palerma, jídlo, příbuzné v Polsku. Loučíme se. Měníme kontakty. Škoda, že nejede taky na Sněžku.

S blížící se Pecí pod Sněžkou stoupá moje nadšení, koukám z okna s vehemencí japonských turistíků a těším se. Týdny těšení se a plánování se pomalu stávají skutečností. Johohóó!
Asi už jsem v Peci. Všichni vystupují. Taky vystoupím. První kroky vedou na poštu posílám první pohledy. Potkávám nesympatičtější pošťačku svého života. Je vtipná, milá, ochotně mi poradí kudy na Sněžku, netváří se jako citrónek a neprodává mi pojištění. Tohle chci v Karviné taky! 
Cestou to beru ještě přes sámošku, kde s nadšením dítěte kupuju retrošumáky a malé pití do rezervy a pak i přes Infocentrum. Sakra. Ti lidi jsou tady nějak víc pohodoví. Před výšlapem V jdu ještě na místní toalety, což se ukáže jako hodně dobrý nápad. Cesta na Sněžku je hodně frekventovaná a není kam odskočit. 



U Boudy v Obřím dole se potkávám se sympatickým párem. Během cesty se pak vzájemně fotíme a podporujeme. Na Sněžce jim dávám na sebe mail a děkuji za focení. Loučíme se.
Ještě chvilku si po vrcholku pobíhám. Asi ze mě sálá nějaká zvláštní energie, protože mi lidi strkají průběžně do ruky foťáky, ať je vyfotím/udělám zdžejntě. Po chvilce se do toho dostávám a fotím a fotím a fotím. Tu před budkou, tu před rozcestníkem, tu před poštou. Říkejte mi fotografka!
Po chvilce jdu dolů. Cestou se dávám do řeči se dvěma německýma batůžkařema. Nabídnu jim cookies. Na moji výzvu - feel free and take as much as you want - se opravdu cítí volně a já mám po zbytku kukís. Aspoň mě správně navedou na cestu do Špindlu. V mezičase si povídáme o cestování. Docela je vyděsím svým přiznáním k nenávisti ve stanování. Jo hoši, kdybyste věděli, že spím ve čtyřhvězičkovém penzionu, tak sebou seknete. 

Cesta do Špindlu je malebnější a zajímavější. Hodně se mění krajina. Na dřevěném chodníku přes rašeliniště se zouvám a jdu si bosky. Nádherná svoboda. Před Luční chatou se ode mě nechávají fotit dvě rodinky, využívám místní toalety a v bistru si kupuju prý vyhlášený koláč. No... Vyhlášený koláč za 40 Kč si představuju jinak, ale proč ne. Jdu dál. U rozcestníku fotím další rodinku. Chvilku si povídáme o okolí Budějovic, odkud jsou a já o Budějovicku psala maturitní práci, pak se loučíme a jdu. 
Na místě bývalé Rennerovy boudy si čeprám vodu. Je úžasně studená a lahodná. Okolí je nádherné! Ach! Chvilku si sedám a kochám se přírodou.  

Kroky se sčítají a pomalu ale jistě se blížím Špinderovskému náměstí. Už z dálky poznávám "svůj domeček". Cedulka na recepci mě posílá k vedlejšímu hotelu. Po oku si prohlížím restauraci. Jo. Tady se podívám. 
V recepci mě uvítává paní. 
"Dobry den"
"Dobrý den, Vy jste Adéla Oklešťková?"
:-) "To jste mě poznala po hlase?" :-)
"Ne, ale jste už poslední". Vzájemně se usmíváme. Registruju se a spěšným krokem pospíchám do sprchy.
Otevírám dveře mého pokojíčku. Zamilovávám se. Krásně voní. Je střídmě vybavený dřevem a v modré barvě. Já věděla, že tady musím spát. Je tam příjemně. Spokojeně se rozhlížím. Asi se do Špindlu zamiluju. 



Kašlu na pořádek, pokládám batoh, popadám ručník a jdu do sprchy. Stávám se člověkem. Lidskost podtrhuju makeupem a úpravou vlasů. Sbírám věci. Oblékám se, beru cestovní deníček, knihu, peněženku a jdu do restaurace na večeři.

U příchodu si mě pánové prohlížejí, hodnotí, vzhledově obstávám.
Usedám ke stolečku. 
"Kolik vás bude?"Ptá se pan vrchní.
"Já"
"Vy jste sama???" diví se pan vrchní.
"Ano."
"Nechcete se posadit tady ke stolečku? Máte tam krásnou hudbu a budete to mít lepší"
"To mám jít na vejminek, jenom protože jsem vyrazila bez společnosti?"
"Jakýpak vejminek, vždyť to je pěkný stůl a hudba vám tam hraje! Slyšíte, jak pěkná hudba?"
"Tak jo, ukecal jste mě."
"To mi vždycky šlo"
"Ale... Jestli si nefandíte. :-)"
"Co si dáte?"
"Nevím, máte někde nápojový a jídelní lístek?"
"Jo"
Dostávám jídelák s nápojákem. 
"Jemně perlivou vodu, deci Rulandského a zapečený lilek prosím"
"Výborně, jdu na to."
Vrchní odchází, otevírám deníček a začínám sepisovat zážitky. Dostávám nápoje, píšu, dostávám jídlo. Mňam! Takhle dobrý lilek jsem ještě neměla!! Na tabuli si všímám kuřecího vývaru, ten si ještě odobjednávám.  Znovu výborný!!!
Objednávám si další víno a píšu deníček. 
Přichází kamarádka pana vrchního, po chvilce se všichni nějak zapovídáváme. Kamarádka odchází. 
"Co pořád píšete?" 
"Cestovní deníček."
"Vy jste od Ostravy?"
":-)) Jak jste to poznal?"
:-)
Pak si ještě chvilku povídáme. Všichni odchází. Platím jako poslední. 
"Asi bych měla zaplatit. Můžu kartou?"
"Ano"
"Dobrou noc, Marku."
"Myslel jsem, že půjdeme spolu si ještě sednout..."
"Promiňte, na zítra mám velké plány"

Jdu do svého nádherného pokojíčku. Usínám.

Pátek 14.8.2015
 Ráno se razantně rozhoduju prodloužit si o den pobyt. Snídám. Vybírám si úžasné čerstvé celozrnné rohlíky, sýr, salám, rajčata a máslo, nalévám meltovité kafe a snídám. Všude kolem mě se hromadí rodiny. Při všem tom jejich shonu jsem ráda za svůj klid. 
Po snídani jdu na pokoj a balím batůžek.

Paní recepční mi prodává poslední volný pokoj. Ochotně odpovídá na otázky na bankomat a další. Platím znovu 621,- Kč. Paní recepční ještě volá pokojské, že se za ni řítím. 
"Dobrý den."
"Dobrý den"
"Vemu si jeden polštář" 
" Jé, já se tady budu mít jako královna"
"Nevadí vám to"
"Mít se jako královna? Ne, nemívám s tím problém"
"Myslela jsem polštář"
"Ne, berte, klidně i peřinu."
"To už ne. Naschle."
"Naschle."



Odlehčuju si batoh a vyrážím ještě přes infocentrum. Známá ze včerejšího večera mi důrazně doporučuje zkrátit si cestu autobusem na Špindlerovku. Nakonec podléhám. Jdu na autobusák, autobus už stojí, nastupuju, sedám, vezu se. Kolem mě je šrumec rodinných výletů, děti mají hlášky z Troškových filmů a já děkuju bohu za vynález jménem sluchátka. 

Na Špindlerovce vystupuju a kráčím si vpřed. U Petrovy boudy dočerpávám vodu. Další cesta je po velkých šutrech, zouvám se a skáču z šutříku na šutřík. Dneska už potkvávám více Solitérů a jednu další Solitérku. Celá příroda kolem mě je neuvěřitelně nádherná. Každý krok si užívám. Dneska jsem méně komunikativní. Jsem tam já a Krkonoše. Dokonalá souhra mě a úžasné přírody. U pramene Labe si telefonuju s Katkou. V Pančavě se kochám přírodou a chladím si nožky, z Ambrožovy vyhlídky mám chuť nikdy neodejít. 
Je mi krásně. Jsem v krásnově.

Při odchodu z  Vrbatovy boudy v sobě citím poprvé v životě vnitřní vyrovnanost. Jsou mi u patřičných partií všechny starosti světa. Jsem. Prostě jenom jsem a je mi krásně. Hřeje mě slunce. Pohání mě vítr. Láďa Hruška, Hanzel, Bakala, ničení Karviné, těžkost všedních dní a jiní zlobři jako by neexistovali. Jsou mi fuk všechny filosofie, co je co. Je mi jenom krásně. Klidně. A pak jdu. Kochám se. Docházím Se scházením si vzpomínám na Petru, volám ji a zdravím. Chvilinku si povídáme. A pak jsem zpátky v civilizaci. Pořád mi je ale příjemně. Přicházím do své nové komnaty, koupu se, maluju, myju hlavu, převlékám, jdu na večeři.
"Hezký den."
"Hezký den, neříkala jste, že odjíždíte?"
"Líbí se mi tady, prodloužila jsem si o noc pobyt"
"Co si dáte?"
"Ten hamburger, na který tady všichni chodí."
" I dneska chodí. Pít budete víno a vodu?"
"Teda! Vy si mě pamatujete".
"Jdu na to"
Dostávám pití, po chvíli i hamburger. 
"Tak jak chutnal?"
"Byl skvělý, lepší, než dobrý a chápu, že si tady na něj lidi chodí, ale nebyl tam ten wow efekt jako u lilku. Vlastně jsem zjistila, že lilek je skvělý jenom já ho neumím."
"Až skončím klidně vás ho naučím"
"Budu ráda"
Restaurace má nádherný přímořský nádech. Připadám si jako v itálii, užívám si večera, druhé skleničky vína, vodu a pokračuju v psaní deníčku. Pan Vrchní je zvědavý z mého deníčku. Pořád chodí kolem a zahlíží. Večer ubíhá a já pořád a pořád mám co napsat (ostatně i čtenář a čtenářka vidí délku mého dnešního povídání).

U vedlejšího stolu sedí partička němců. Jdu na dámy. Když se vrátím je můj stůl bez ubrusu. Deníček je položený jinak. Byl čten. Pan Vrchní je jako opařený. Zmatečně kouří na druhé straně. Pak vbíhá do restaurace. Dopíjím víno. Dopisuju stránku. Jdu dovnitř. Nechce se mi pátrat po změně nálady, proč je přirovnání k Itálii a přímořskému prostředí špatně a nebo jestli náladičku způsobilo něco jiného.
"Zaplatím, Marku."
Chvilku si pak ještě povídáme.
"Co ten recept na lilek?"
"Vařím jedině nahý."
"Dobrou noc, Marku." Odcházím. Příběh končí. Škoda. Byl to první pán za poslední rock a půl u kterého neřvalo moje vnitřní ne. 
Ještě jednou se sprchuju, odličuju a jdu spát. V noci mě budí vedro a bujaří bohémové.

Sobota 15. 8. 2015
Ráno jdu na snídani. Znovu si vybírám rohlík a salám se sýrem. Odhlašuju se z hotelu. Loučím s paní recepční. Na infu si nechávám poradit cestu na přehradu. Končím ale u studánky s malou louží, kde si užívám lesa, krmím se borůvkami a ještě dýchám atmosféru Špindlu. Objevuju Hukvaldskou pekárnu. Znovu hodně sympatické a pohodové prodavačky. Kupuju koláčky, pro paní na infu, pro recepční a možná i pro Marka, sice to je hajzlík ale bavil mě poslední dva večery. Když nesu koláč paní recepční mává na mě pan Vrchní. Je zase veselý a svém živlu. Dávám mu koláč. Dávám recepční, je překvapená a je vidět její radost. Jdu se ještě rychle najíst a na cestu.

12:10 odjíždím. Hrnou se mi slzy do očí. Přitom se vracím do krásného domu, mezi super sousedy. Mám ale pocit, jako bych se loučila s části sebe. Nádhernou přírodou. 
Zpátky si spoje kontroluju přes idos. Nabírají zpoždění. Než skončit v díře, kterou neznám, rozhoduju se dojet do Prahy a odtud domů. 
Na Václaváku se ještě stavuju do Tigera, pak do Marks and Spencera, kupuju jízdenku ve volné třičtvtě hodince se potuluju kolem Hlavního nádraží. Jsem překvapená, jak krásné a klidné náměstí je takhle kousek od nejrušnějšího Turistova. 

Nastupuju do vlaku. Cesta se hodně táhne a mi je neveselo.
Domů přijíždím k půlnoci. Ze sprchy padám volným pádem do postele. 
Tohle byl hodně krásný výlet. 


2 komentáře:

  1. Po tomhle popisu krásy a to nadšení, které z textu sálá, by i jednoho donutilo vyrazit na Sněžku :-)

    OdpovědětVymazat