10. 10. 2015

Zápisky z cest aneb (skoro)Solitérka v Německu - Cesta

Je pět hodin ráno. Vstávám. Nic moc příjemného, co by si člověk opakoval v rámci relaxace. Kontroluju zavazadla, letenky, dostatek prášků proti bolesti... O bóže! Jsem nevrní, jako před maturou! Neletěla jsem 10 let! Co když se na letišti ztratím a ujede mi spoj? Co když transfer nepojede? Co když, co když co když...



S batohem na zádech,  pěti banány, napuchlým obličejem, zásobou prášků proti bolesti a svými pěti švestkami vyrážím na vlakáč. Vlak má zpoždění. Ooooo jé! Oooo jé! To to začíná. No ještěže jsem šla na dřívější spoj.
I přes zpoždění mám v Bohumíně 45 minut čekání. Během prvních pěti minut nacházím svoji zastávku. Je ráno. Je zima. Velká zima a tak se po vzoru bezdomovců odebírám zahřát do nádražní haly.
Nádraží mají pro mě tu výhodu, že vždycky se najde nějaký exot nebo skupinka exotů, kteří stojí za "očumování" při dlouhém čekání. Tentokrát mě zaujme skupinka odhadem žáků ze základní školy. Jsou výrazně postižení hormonální poruchou zvanou puberta. Dresscode a výrazivo napovídá spíše žákům sociálně vyloučené lokality.
Bavím se sledováním krále party a třídní krásky. Opodál se otylá holčička dloube v nose. Ta bude nejspíš outsiderka. Konec zábavy. Skupinka vyráží na svůj spoj.
Dosnídavám další banán. Dopíjím smoothie. Moje bolestivá čelist má v jídelníčku jasno. Ještě si vybírám nějaké koruny z bankomatu. Loučím se s bližními (těmi, co jsou vzhůru) a čas uteče jako voda.
Deset minut před odjezdem spoje vyrážím na zastávku. Kolem mě se sbíhají členové nějakého handicapovaného stacionáře. Z hloučku sála nadšení. Asi taky výlet. Do Ostravy. Vychovatelka si svoje chovance nahání a posouvá je do autobusu.
"Nestůj a pojď", obrací se na mě.
"Prosím????", ozývám se dotčeně.
"Promiňte, moc se vám omlouvám!", snaží se s ruměncem ve tváři vykecat z faux pass vychovatelka. No... Takže já vypadám jako s downovým syndromem. Výborně. Ego mi už snad ani víc klesnout nemohlo.
Chovanci odjíždí beze mě. Vysvětlilo se, že mezi ně nepatřím. Schlíple stojím na zastávce a ze dvou stran mě udí puberťáci dýmem z cigaret. I ti odjíždějí. Můj spoj nikde. O pár minutek později přijíždí dodávka.
Dovídám se, že jedu sama. Prý jestli mi to nevadí. Ne, soukromý transfer mi určitě nevadí. Vyšší pohodlí v ceně nižší kvality mi vlastně vůbec nevadí.
Sympatický řidič mě mistrně odváží. Po cestě si taguju některé jeho písničky, pospávám a povídáme si. Prý kdysi dělal testovacího jezdce a občas rád závodně jezdí. No... když nebude závodit se mnou... Přijíždíme, platím a chůzí lyknavou se loučím s obavou. Katowické letiště je tak malé, že tady by svůj let našel i minimálně cvičený primát po nezdařené lobotomii.
Můj batůžek je klasifikovaný jako Small. Takže nemusím připlácet poplatek ve výši poloviční ceny letenky. Uf. Nakládám svoje věci do beden, úspěšně procházím kontrolou. Obcházím si krámky. V dutty free. No nic moc. Jím další banán. Možná se ten op stane ještě ze mě.
Docela nuda. Čtu si čtivo, pobrané z domova a čekám. Nuda. Žádný exot. Nuda. Další banán. A pak už! Přichází čas odletu. S ostatními čekajími tvoříme dav nedočkavě toužící po odbavení. První jdou ti, co si koupili právo přednostního odbavení. 17 éček za to, že si dřív nalezete do busu. No...  Každý máme svoje investiční priority....
Sedám do busu hned za prioritními zákazníky. Odváží nás k letadlu. Nasedám. Usedám. U okýnka je volno  a tak se přesouvám. Paní vedle okamžitě uvolněné místo obsazuje kabelkou. No... Každý jsme nahraditelní...



Vzlétáme. Je to adrenalin. Po deseti letech letím. Hučí mi v uších. Paní se už nevěnuje kabelce a vší vehemencí vráží v předklonu hlavu do sedadla před sebou. A po chvilce jsme nahoře. Nad mraky. Ooou jéééh! Jsem Bohyně nad mraky! To byste chtěli taky, co? :-)
Sleduju krajinku, vypadá to trochu jako omalovánka. A pak si kupuju pití a pak mě bere šlofík. Spím jako andílek, ačkoli obvykle mám slabé spaní a usnout ve veřejném dopravním prostředku se mi povede akorát šíleně unavená nebo šíleně unavená s opicí.
Co???? Jo! Aha! Fakt?? Už! To jo! Jsem probraná ze sna. Prý už budeme přistávat. Pode mnou se začíná objevovat Kolín. Köln. Abychom si rozuměli. Ať si někdo nemyslí, že si lítám z Perníkova do Práglu.
Umělecký literát by v tuhle chvíli rozepisoval o krásách. Na ty jsem já neměla ani pomyšlení. Všechno ve mě jako by se chtělo rozletět. Jako bych měla prasknout. Začínalo se mi dělat špatně a tak jsem si urovnávala zvracecí pytlík. Paní se věnovala zase tlačení hlavy do sedadla před sebou. Stejně jako všechno i tohle trauma někdy končí. Přistáli jsme. Omámená se potácím pryč.
Chvilku pobíhám po letišti a snažím se pochopit dopravu. Jdu na informace. Áááá máme polední pauzičku. Tak to si hold musím počkat, až se napapáme. Dojídám poslední banán. Už mě přestávají bavit...
Pán připomínající komiksovou postavičku mi přísným tónem sděluje, že jestli se chci dostat do Bonnu, tak za deset minut mi jede bus. Lístek, ať si koupím u řidiče a neprudím jeho.
Mhmmm, takže za deset minut. Z huhlání pána a špatně srozumitelné angličtiny odhaduju, že mám jít ven a vlevo dokud neuvidím autobusové zastávky a tam si to najít.
Fajn. S elegancí tura domacího, který trpí BSE, vybíhám příslušným směrem. JO! Super, takže to jsou ty zastávky.  AHA Bonn. No tak asi odsud. Jo. Někdo čeká, třeba to ještě nejelo. Nejelo. Přijíždí. Řidič mě obírá o necelých 8 euro. Za půl hodinky docela pálka. Čekala jsem ale 17 euro.
Sedám si. Jedeme. Docela nuda. Až pak pomalu přijíždíme k Bonnu. Fascinují mě honosné domy v americkém stylu. Vybavuji si Carrie Bradshaw. Tolik Kebab hausů a různých lidí. Ach! Karviná je tolik izolovaná. A těch lidí na kolech. A co kol stojí zamčených o sloupky. Restaurace. Snažím se vytipovat si tu svojí. Jé a tady je moc krásný stánek z knihami. Skoro jako z nějaké pohádky. Ten je krásný.
Konec jízdy. Bonn hauptbanhof. Jsem tady! Zvládla jsem to! Říkejte mi Marco polo!





2 komentáře:

  1. :-) se těším na další díl, aspoň můžu cestovat virtuálně :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Často jsou zajímavá místa i za humny :-)

      Vymazat