Zápisky z cest aneb (skoro)Solitérka v Německu - Köningswinter

Pátek ráno. Jsem docela dezorientovaná. Mobil ukazuje sedm  ale venku to vypadá tak na pět v porovnání s mým včerejším vstáváním doma. Vstávám, připravuju si bílkovinový chleba s čerstvým sýrem, okurkou a mátový čaj. Po chvilce se ke vstávání přidává E., která mě tento týden hostí. Konzultujeme rozdíly. Jo. Prý se tady později rozednívá a stmívá. Snídáme, provádíme všechno nezbytné ranní počínání pro přípravu do nového dne. E. odchází do práce. Já ještě uklízím kuchyň a vyrážím vstříc novým zážitkům.

Nádvoří jednoho z domů. 


Koningwinter je výletní místo a dneska mám v plánu věnovat se jeho krásám. Cestou míjím pekařství kupuju preclík a kafe. Tak nějak smířená, že tohle fakt nebude levný kraj s nelibostí platím dvě eura padesát a jdu si nalít do kafe trochu mlíka. Ochutnávám. Vííííííííc mlíka. Kafe je drahé ne jako celé prase ale jako rovnou velkochov jenže svou silností by mohlo působit coby zbraň hromadného ničení.Mám ráda silné kafe s minimem mléka, ideálně pak z Costa Rica ale tohle musím křupansky přetvořit v kakao. Pud sebezáchovy, rozumíme si. Žádné -  Ruměnka je ládohruškovská dědiňora (vesničanka).

Naspídovaná kávovým lomcovákem z pekárny mířím k Drachenburku. Zámku stojícímu v půlce jednoho z místních vrcholků. Pod kopečkem stojí infocentrum s něčím jako zubačkou, která mě má v případě lenosti vyvézt na kopeček. 10 euro v jeden směr. Na infocentru se ptám, co se děje v okolí popř. Bonnu. Zaměstnankyně mi dává jasně najevo, že za hranice Koningswinteru nehne mozkovou buňkou i kdyby měly z nebe padat trakaře a jestli chci nějakou akci, tak mají v městečku zrovna vínový festival. Hmm. Aufvíderzén.

Na vrcholku. U lanovky. 


Kopeček malý ale stoupačka slušná. Po čtvrt hodince s oroseným čelem stojím před zámkem. Jsem tam hodinku před otvíračkou. Mezičas se rozhodnu využít k pokračování dále do kopečka. Kolem mě jepustoprázdno, proto nasazuju sluchátka a volím stoupání na kondičku. S písní na rtu (co bych si nezabékala, když jsem sama) se řítím krajinou. Připadám si jako v pohádce. Mají to tady opravdu moc pěkné. Netrvá dlouho a jsem na vrcholku. Počkat? U nás taky máme hodně hezkých chat ale fakt tohle luxusní sídlo je turistická chata? No... Tak jo...

Luxusní je i výhled, přede mnou je Rýn, krajina. Důchodci opodál otevírají láhev vypadající jako sekt. V deset dopoledne... Jiný kraj, jiný mrav. Chvilinku se potuluju, užívám si výhled. Svačím smoothie.

Turistická chata v západoněmeckém podání.


Po půlhodince kochání scházím dolů. Ještě mám půl hodinky do otevření zámku, sedám na lavičku a čtu si. Kolem mě to ožívá, lidi začínají vyšlapávat a sešlapávat kopeček. Občas někdo přijede lanovkou/zubačkou/drahou. Nedočkavci už stojí před vchodem.
Krátce po jedenácté. Už se otevřelo, nedočkavci jsou uvnitř a jdu i já. Kupuju lístek a procházím si malebný zámek. Moc malebný! Sedám v zahradách, jím preclík, kochám se a užívám sluníčka. Je mi blaho.

Na zámku


Časem se loučím i já se zámkem. Opouštím výšiny a jdu si projít městečko. Pozoruju tradiční domy, bloumám ulicemi a je mi příjemně. Po hodince se ozve hlad. Jdu si k E. na byt udělat oběd. Po oběde se u videa TedX věnuju půlhodince chytání lelků a pak znovu vyrážím do džungle maloměsta. Dostávám se k mešitě, prohlížím si ji. Zpozoruje mě nějaká paní. Svoji mizernou němčinou (na dů jů spík íngliš reaguje nein) ji vysvětluju že se jenom dívám. Z jejích slov a gest chápu, že mám jít dovnitř. Fakt? Já nějak nevím... Fakt mám jít? Tak jo. Jsem vtažena do sídla Islámu. Prý se mám zout. Jsem mile a srdečně uvedena. Je mi vysvětleno, že tady je mužská část a nahoře ženská. Po vysvětlení jsem ponechána svému osudu s vřelým úsměvem: kuken zí. A tak jsem opuštěná v mešitě v mužské části. Sedám si na nejpohodlnější koberec a pozoruju ornamenty.

Po několika minutách přichází paní, co mě tu vtáhla s další Němkou. Oběma se snažím vysvětlit že jsem tu na Urlaubu u kámošky a že mluvím německy mizerně, ale věřím, že do týdne se to snad zlepší. Obě se na mě usmívají a snaží se mě podpořit ve snaze zlepšit svojí němčinu.  Myslí to dobře - nicméně připadání si coby retard mě pohlcuje a tak beru za vděk další prohlídce. Aspoň mě. Jdem do patra na ženskou část. Hmmm. Pěkný. Ty ornamenty se mi líbí. Pak do třídy a pak staré dobré aufvíderzén. Obyčejný normální čech by už za sebou beztak měl aspoň čtyři mrtvice. Já jsem přežila a byli na mě milí. Stejně ale asi zůstanu u naší kultury.

Ornament v mešitě.

Volnou toulačkou se dostávám k vínovému festivalu. Ó ty dekorace! Slunečnice, balíky slámy. Výzdobu mají moc pěknou. Euro za deci vína mi připadá jako fajnová cena a tak si kupuju decinku a jdu si odpočívat k nábřeží u Rýna. Sedím na lavičce, chytám jedny z posledních paprsků sluníčka, přede mnou se plaví lodě, občas některá z nich zahouká jako Titanic a plující to humbukem ocení. Víno je SKVĚLÉ. Mi je skvěle! Po chvilce mě z lebedění vyrušuje snědý pán. Prý jestli bych mu nepřečetla co tam je napsáno. Čtu ich hajse a aufvíderzén. Svěřuje se mi, že ho ta němčina nebaví. Jo to mi povídej. Ostatně německy umím tak mizerně, protože jsem se učila s maximální nechutí a každou hodinu němčiny ze srdce nenáviděla. No ale on to prý potřebuje na nějaké zkoušky pro získání občanství. Ptám se, jestli se přistěhoval. Prý že jo, že z Pakistánu. Vzpomínám si na pákistánku z Anglie a jak prý vůbec nesmí mluvit s mužskýma.
"You are from Pakistan? And you are talking to me? Woman? This is vine - alkohol and I am naked on my hands. You do not mind it?
Pákistánec se začervená, začne nervozně rozhlížet a s rychlostí rakety vystřelí pryč.
Chvilku se ještě kochám a škodolibě raduju z traumatizace. Dochází mi víno. Jdu si ještě pro jednu rundu.
Z rýnské kochačky mě vytrhuje E. Píše mi, že skončila v práci, vrátila se a kde prý jsem. Odepisuju, že za deset minut jsem na bytě. Vracím skleničku a jdu.
Večeříme a večer trávíme na festivalu.

Komentáře

Oblíbené příspěvky