20. 7. 2016

Existuje pořádný chlap?

Můj internetový deníčku,
v tuhle chvíli bych se správně měla věnovat asi pěti jiným věcem. Dokonce si uvědomuji, jak zbytečný původ mojí zloby je. Jenže já prostě nemůžu jinak.

A proč se tak čertím? Je období šílenství kolem aplikace, prostřednictvím níž sbírají uživatelé pokémony. Běžně jsou mi mánie fuk, pokud je nevyhodnotím jako zajímavé, přínosné a nezačnu se o danou problematiku taky zajímat.

Jenže! V souvislosti s lovením Pokémonů se začaly objevovat diskuse, obrázky, tvrzení (...), co je a co není opravdový chlap.  Na rozdíl od sdílející jsem si nebyla tolik jistá, proto jsem se rozhodla zeptat internetu. Obvykle, když potřebuju o někom něco zjistit, najdu to na facebooku. Tady jsem svoje hledání tedy začala.




Podle Facebooku jsem tedy zjistila, že pořádný chlap je manekýn pubertálního věku s vousy. Nic, co by mě osobně, jako ženu zaujalo. Rozhodla jsem se tedy hledat pomocí gůglu. Ten ví, co neví facebook.

Výsledek vyhledávání na gůglu byl ještě horší. Jako první obrázek mi vyjela fotka novorozeného chlapečka s odkrytými genitáliemi, pár naleštěných manekýnů a muž s opravdu velkým pivním břichem.



Jestliže jsem u výsledků Facebooku jako žena nebyla zaujatá, výsledky Google mě znechutily. Libido spolu s ženskostí si zabalily kufry a vyrazily někam do pryč.

Když už jsem si udělala 20 kliků, umyla hlavu, nádobí, vzpomněla jsem si na Petra, který mi během volných dnů v předminulém týdnu opravil počítač, pomohl přivézt matičce pytel s obilím.

Připomněla jsem si toho pána z elektromateriálu na rohu, co mi zadarmo opravil světlo v troubě, na toho pána z Mých domácích dobrůtek v Olomouci, který mi dal to velké očko na tu modrou kabelku, když jsem vběhla bezradně k nim do obchůdku, jestli nemají nějaký provázek, že se mi urvala kabelka, sotva jsem přijela. Všechny ty muže, kteří mi pomohli s neunesitelným zavazadlem, podrželi dveře, pustili mě sami od sebe sednout, když mi bylo špatně... Na Radima s Lechem, kteří včera podvědomě předvedli snad nejgalantnější průchod dveřmi s mužů s ženou, co jsem zažila. Jeden šel jako první, druhý mi podržel dveře, zavřel je a přidal se, zatímco já si jako královna (ač uřícená a rozmazaná).

Neznám Radimovu ženu. Znám ale Moniku, Lechovu manželku. Monika je neuvěřitelně charismatická, plná ženskosti s velkou dávkou nadhledu, která manžela v galantnosti a mužnosti podporuje.

Právě tady vidím odpověď: Chceme-li muže, je třeba být ženou. Motivovat muže k mužnosti. Opravdu někdo, kdo se nechová jako žena muže očekávat mužnost?

Živě si umím představit všechny ty ženy, které si říkají: "My ti ty úžasné chlapy, klidně na chvilku půjčíme a uvidíme, co budeš říkat! Jsi sama! Vůbec nevíš, jací jsou v soukromí!". Mám zkušenost s alkoholikem. Mám ještě horší zkušenost s agresivním mamánkem. Mám hodně špatné zkušenosti, vedle kterých je náladička: "Blbě jsem se vyspal a ještě neměl kafe", mého nejbližšího kamaráda Petra úplná procházka růžovým sadem. Petrova náladička je opravdu silný zážitek.

Na druhou stranu je třeba zamést si před vlastním prahem. Umím být protivná a těch chvil, kdy o sobě dokážu říct: "Chovala jsem se jako absolutní - totální Kráva", není málo.

Ale slabé chvíle máme všichni! Všichni jsme pochybili! Děláme chyby. Podle mě by se spíš mělo hledat to dobré a z dobrého se radovat. Ono v mužích skvělost je! Kéž by ji ženy v mužích rozvíjely, kéž by ji muži v sobě rozvíjeli. Vždyť se nemusí jednat o rytířství, lásku nebeskou, spalující vášeň. Pomoct si mohou sousedé, kolemjdoucí, kolegové... Přeji si, abychom méně sdíleli obrázky na facebooku a více konali. Poděkovali, pomohli...

A k tomu hraní pokémonů? Proč ne. Jsou daleko divnější druhy zábavy. Jestli to je pro někoho prioritou a zrelaxuje se u toho...


Žádné komentáře:

Okomentovat