24. 8. 2016

Jaké pro mě bylo darovat krev

Následující příspěvek je pouze osobní zkušeností, která se jako každá zkušenost může lišit. O vhodnosti darování krve se poraďte se svým lékařem. Během krevního odběru jsem neměla myšlenky na focení, dokumenování nebo snad selfíčka s dakfejsem, proto chybí fotodokumentace. 


Verze pro ty, co neradi čtou: Pro mě osobně bylo darování krve příjemnější, než setkání brňavky s nábytkem.... Prostředí je maximálně příjemné a personál fajn. Pokud nejste na bílé pečivo, vybavte se grahamem nebo něčím podobným. Kafe a čaj vám udělají. 


Stravuji se nízkosacharidově, vysokotučně. Chtěla jsem mít jistotu, že se stravuju lépe než dobře, proto jsem vyrazila za obvodní lékařkou na testy. Během odběru krve jsem se zajímala o svou krevní skupinu. Sestřička mi doporučila pro přesné a stoprocentní informace darovat krev.

Krev jsem vždycky chtěla darovat. Měla jsem čas, byla jsem na lačno, zdravá, bylo to kousek, tak jsem vyrazila směrem k transfuzní stanici. Vypravte se i vy v následujících řádcích se mnou.

Je středa kolem 7:30 ráno a já nervózně s nádechem adrenalinu studuju informace na dveřích Nemocnice s poliklinikou Karviná. Nikdy jsem nepatřila mezi chronické omdlívačky při pohledu na krev, ale radost z toho taky nemám. Nádech, výdech. Zvoním na zvonek. Bzučák otevírá dveře. Ujímá se mě sestřička, chce občanku, kartu pojišťovny. Dostávám dotazník, jsem odeslána krevní testy. Váží si mě, pumpuju rukou a odběr.


S papíry jsem vyslána do prvního patra. Nutno říct, že prostředí i sestřičky jsou daleko příjemnější. Jdu si pro čaj. Z nabídky černý a ovocný si vybírám ovocný. Ještě mám sníst rohlík.  Zajímám se, jestli je případně možné dorazit i s grahamem, dalamánkem nebo kornšpicem. Prý jo. Dobrá informace pro příště.

Usedám, čtu Poučení pro dárce krve. Odpovídám na otázky ohledně svého zdraví, jestli nejsem moc neřestná, není neřestný můj sexuální partner, netetovali nebo nepiercingovali mě v posledním půl roce, nemám žloutenku, nebyla jsem na transfuzi, můj sexuální partner nebyl na transfuzi..

Volá si mě lékařka, projíždíme dotazník, projíždíme Poučení. Hotovo. Mám si jít umýt ruce a hurá na odběrnu. No hurá.. Jsem nervní jako před maturou. Místnost to je příjemná, hraje relaxační hudba, sestřičky jsou nadmíru sympatické, je puštěná televize, křeslo je pohodlné... Jenže se bojím. Jak už jsem napsala, neomdlívám ale radost z toho taky nemám.

Nastavuji pravou ruku, sestřička mě uklidňuje, odvádí pozornost, povídá si a spolu s kolegyní opravdu bedlivě kontrolují můj zdravotní stav. Vše připraveno, dostávám míček ve tvaru kapky. Vpich. Uvolňuji se a krev odchází z mého těla do připraveného sáčku. Celé to trvá maximálně patnáct minut, během kterých jednou rukou (tou v které nemám jehlu) sjíždím ty internety a po očku se vzájemně sleduju s mladíčkem na opačné straně. Přemýšlím, jestli se věnuje nějakému kontaktnímu sportu, protože přesně do něj bych tohle řekla...

Krev odebrána... Mám to za sebou. Jsem obklopena starostlivými sestřičkami, zalepena, výměna pohledů s mladíčkem, válím se chvilku na křesle a držím si místo vpichu. Znovu zkontrolována a vypuštěná na kafe.

Dávám si dvě dávky slaboučkého filtru od čiba, Helča Vondráčková zpívá z televize svoji předělávku Killing me softly, znovu sjíždím ty internety a jdu dolů.

Na rozloučenou dostávám stravenku, pracovní vymluvenku a vitamíny s usmívající se Jandovou, Havlíčkem a tím, co byl v tom filmu o básnících. No... Lepší pohled by byl už na toho mladíčka,ale ta stravenka je fajn.

Bylo to lepší, než jsem si myslela. Prostředí a personál v patře si zaslouží velké plus za ochotu, příjemnost a starostlivost. Dokonce jsem si odnesla i pár ponaučení. Konkrétně dvě.

1. Někdy si úplně zbytečně ochuzuju svůj život hloupou vnitřní obavou a vlastní leností. Měla bych se "pobabit" a jít častěji do věcí, které mě zajímají.

2. Při všech těch otázkách na sexuálního partnera jsem přímo čelila tomu, jak moc nás fyzická láska může ovlivnit nejen po psychické stránce. Že riskujeme daleko více, než nechtěné těhotenství kvůli pozlátku vášně. Nepatřím mezi záletnice, ale panna taky nejsem...

Co jak to máte vy? byli jste už někdo darovat krev? Co vám to dalo? Jaké to bylo?

2 komentáře:

  1. díky za tvůj příspěvek, kterej na mě vyskočil jako první na facebooku...
    taky o tom vážně uvažuju a co jsem hledala podmínky pro možnost darování, všechny už splňuju, (Jáchymovi je víc jak rok), teď ještě zahodit poslední zábrany a vyrazit:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Diky za komentar :-) Jdi do toho, nikdy nevis komu zachranis zivot a aspon u me to byla fakt pohoda :-)

      Vymazat