9. 8. 2017

Hlášky, které mě štvou: Nemám rád, když lidi lžou.

Během ranního poslechu Ted talku jsem se doslechla, že psaní je dobrá terapie. Na veřejném blogu se mi moc nechce vylévat srdíčko s osobními věcmi, proto jsem se rozhodla upustit páru banálním problémem.

Jakože mentální úklid drobného problému, něčeho co vás drobně štve, když se s tím setkáte, ale flašky jakostního vína od vinaře kvůli tomu taky na stromech neporostou.  Takový poctivý problémek  třetího světa. 

A co mě teda (s prominutím) vždycky nasere? Když se někdo oduševněle rozpovídá o nenávisti ke lži a doplní to holedbáním o vlastní pravdomluvnosti.  Čím jsem starší, tím jsem smířlivější, proto se vždycky nadechnu a připomenu si, že žijeme v době sociální inkluze, kdy i osoby s nižší (informační) gramotností mají právo na lásku a přijetí. Taky mám mezery v dost věcech, že jo. 

On základní problém totiž spočívá už v tom, že pravda neexistuje. NENÍ. Fakt ne. Víte, jak se říká: Sto lidí, sto chutí? No a přesně tak to je s vnímáním událostí a skutečností. 

Uveďme si příklad. Třeba takové počasí. Určitě znáte někoho zimohřivého a někoho otužilého. Pokud se obou nezávisle na sobě zeptáte, jak je venku, s největší pravděpodobností se doslechnete dvě naprosto odlišné odpovědi. 

Ono to, co nazýváme pravdou je totiž jenom osobní pohled a vnímání konkrétní věci/zážitku na věc. Ten, s kým jste vám nutně nemusí lhát, jenom to má jinak. Mohl se narodit dřív, později, vyrůst jinde, mít jiné rodiče, vzdělání, školu, pohlaví... 

Co nás ale může zachránit jsou data. Prostě se koukneme na teploměr a ten ukazuje třeba 21°C. A ta jsou pak věrohodná podle toho, jestli se koukáme na teploměr přeměřený metrologickým úřadem a nebo na dvacet let starý šunt, co jste s rodinou koupili v devadesátých létech při náletech na polská tržiště. 

Představme si ale že pravda existuje a lidé nelžou. Svět totální upřímnosti. Ráno se nenamaluju, neumyju, nepoužiju antiperspirant a vůni. Proč? Ono totiž make upem tak trochu lžu o své podobě a věřte, že jste za to rádi. Stejně tak nevoním po kytičkách. To antiperspirant, vůně a prací prášek. 

Pak vyrazím na autobus. Na zastávce se mě zeptá sousedka, jak se mám. Místo společenské odpovědi ze sebe dostanu: Na hovno. Jak se asi tak můžu mít v pondělí v šest ráno?! 

Přijede autobus. Je mi docela fuk, jak se dneska řidič bude mít, takže ze sebe vycedím jako pozdrav: Ahoj, do Ostravy. 

Sedadlo, které by se mi nejvíce líbilo, je obsazené. Žijeme ale ve světě totální upřímnosti, proto dojdu k cestujícímu: Štve mě, že tady sedíte. Odejděte, abych si mohla sednout a pospávat. 
Spolusedícímu by s největší pravděpodobností bylo jedno, co chci dělat. A konflikt je na světě. Řekněme, ale že nakonec řeknu - hele já na to seru, jdu si sednou do zadu, protože nemám náladu se tu s vámi hádat. 

Jdu dozadu, protože čím víc vzadu, tím míň ožduchání. Je mi jedno, jestli osoba, která na sedadle sedí, takže se nezeptám, jestli můžu a prostě si sednu. 

Spolusedící chce ale sedět sám a tak se nejspíš doslechnu: Co sem ležeš, chci spát. Nejspíš odpovím: Mi je ale jedno, co chceš, já zase chci sedět a když už jsme u toho, víc by se mi líbilo místo kde sedíš. 

V tom ale zastaví autobus. Řidič vystoupí. Přestalo ho bavit řízení a protože jsme všichni upřímní, tak jde do trávy a dá si šlofíka. 

Ve svém fantasmagorickém scénáři bych mohla pokračovat až do večera. Popsat více stránek, než Jirásek nebo Tolkien nebo ta, co napsala Pottera. Ti, co ale dočetli až sem si určitě dokáží představit onu nenávratnou apokalypsu. 

Cílem mého dnešního povídání není ospravedlnit, to že někdo říká věci, tak aby se vám zalíbil a měl z nich užitek. Že vám neříká pravdu (své vnímání věci), je ale dobré si uvědodmit, že když někdy odpovíme neupřímně nebo naše slova nejsou čistá jak lilium, tak nemusí být špatně. Ono jak jsem zmínila to lhaní o vzhledu nalíčením a pachu navoněním/umytím, osobně bych si přála, aby více lidí lhalo, zvláště teď v létě. 

Pac a pusu.

Adéla

Žádné komentáře:

Okomentovat